Elisabeth tvořila už od dětství. Po studiu na střední uměleckoprůmyslové škole však přišlo období tvůrčí krize. Zlom nastal po těžkém životním období a pobytu v nemocnici, který se pro ni stal určitým resetem a návratem k malování. Po návratu domů si v garáži sestavila rám z prken a místo plátna použila staré prostěradlo. Od té chvíle nepřestala.

Malování je pro Elisabeth především způsobem, jak se zastavit, naslouchat sama sobě a ukládat prožitky do obrazů. Její tvorba vychází z intuice a je jakýmsi archivem pocitů. Zatímco její první obrazy vycházely z neklidu, bolesti a smutku, postupně se její práce prosvětlila a získala více vitality a harmonie.

Elisabeth zároveň přistupuje ke své tvorbě jako badatelka. Fascinují ji stará písma, jazyky, historie a filozofie. Tyto vrstvy se přirozeně propisují do její práce a vytvářejí obrazy, které nejsou pouze záznamem emocí, ale také výsledkem hlubšího hledání a přemýšlení.