Roman Lazar

passion fruit is not a bananna

16.2.2023 — 22.3.2023 Vnitroblock

Roman Lazar je jedním z významných slovenských umělců své generace a představitelem outsider artu na Slovensku, který svou tvorbou proniká do srdce diváků a vytváří nezapomenutelné umělecké zkušenosti. Jeho práce je plná energie, inovace a smysluplných odkazů, které nás vybízejí k přemýšlení o společnosti a našeho místa v ní. Jeho dílo se vymyká kontextu slovenského umění a nenavazuje na žádnou konkrétní lokální školu nebo hnutí. Lazar je ovlivněn zejména světovým neoexpresionismem a svým bohémským životem v jihovýchodní Ázii. Jeho inspirací jsou umělci jako Jiří Šalamoun, Jean-Michel Basquiat, Marc Chagall a další. Lazar kombinuje akryl s olejovým pastelem a perokresbou a často používá takové koláže.

Typické pro Lazarovu tvorbu je jeho představování vlastního vnitřního světa, přičemž se nezabývá přesným zachycováním reality. Jeho práce jsou pečlivě promyšleny, ale zároveň obsahují spontánní prvky. Jeho témata jsou často inspirována jeho pobytem v jihovýchodní Ázii. Jeho tvorba je pozoruhodná svojí pestrostí a schopností pronikání různými uměleckými médii. Jeho práce se vyznačují chytrým použitím barev, kontrastů a kompozice, čímž dokáže vytvořit atmosféru a emoce, které zasahují dovnitř diváků. Jeho díla často odhalují vnitřní konflikty, emocionální napětí a otázky identity, které nás všechny zajímají. Vytváří tak prostor pro hluboké zamyšlení a dialog o našich vnitřních procesech a vztazích s jinými lidmi. Lazarova tvorba má vliv na něj samotného a slouží jako prostředek vyjadrení jeho emocí a myšlenek.

Lazar je umělcem, který si neustále klade nové výzvy a hledá nové způsoby vyjádření. Jeho experimentální přístupy a hledání nových médií a technik jej vedou k neustálému rozvoji a inovacím. Tímto způsobem se snaží překročit hranice tradičního chápání umění a přinášet nové pohledy a perspektivy. Roman Lazar je jedinečným umělcem, jehož tvorba neustále inspiruje a oslovuje diváky z celého světa. Jeho práce přinášejí silná umělecká poselství a otevírají prostor pro hluboké přemýšlení o našem světě a naší existenci v něm. Svou výjimečnou tvorbou přispívá k obohacení a rozšíření umělecké scény a zanechává nesmazatelnou stopu v srdcích diváků.

Rozhovor | Roman Lazar

Kdy ses začal zajímat o umění?

Byl jsem od malička „ten, který pěkně kreslí“ takže pokud šlo o moji budoucnost, bylo mi naprosto jasné, že se budu věnovat umění, nebo něčemu afinitnímu. Navíc doposud používám kalkulačku i na malou násobilku a domácí práce mám zakázáno provádět už 30 let, odkdy jsem odvrtal kus stěny v bytě, takže jsem ani neměl moc na výběr.

Jak se tvá tvorba vyvíjela v čase a jak se měnily tvé nápady a přístupy k umění?

Několik událostí pravděpodobně ovlivnilo mé směřování. Třeba to, že jsem se začal věnovat volné tvorbě až tak pozdě. Vyrůstal jsem v malém městě a moje máma se mě bála poslat do Bratislavy na ŠUPku, takže jsem se ocitl na gymnáziu a shodou okolností v přírodovědné třídě, což bylo dost peklo. Sice jsem byl nějakým kulturním referentem a ilustroval jsem školní časopis, ale přestal jsem rozvíjet výtvarné dovednosti a začal jsem se věnovat karikaturám, zejména politické satiře. Po revoluci byly mé věci dokonce i dost publikovány, jednak proto, že mě to chvíli dost bavilo, jednak proto, že za komunismu byly mé vtipy nepublikovatelné a tak ležely v redakcích a pak se hojně objevovaly v novinách začátkem 90. let. Samozřejmě, jako syn učitelů z Dunajské Stredy, jsem se nedostal na VŠVU a byl jsem rád, že mě přijali na Pedagogickou Fakultu. Naštěstí nás tam takových, které bavilo umění, bylo víc, tak jsem alespoň částečně znovu „naskočil do vlaku“ a věnoval jsem se umění prakticky i teoreticky. Myslím, že největší zásluhu na tom měl můj spolužák Igor HRNKO se kterým jsem dosud v kontaktu a se kterým jsme byli dokonce kolegové poté, co jsem po revoluci založil reklamní agenturu.

Co je tvou inspirací? Vyjmenuj tvé největší vzory.

Někteří lidé přirovnávají mé obrazy k Basquiatovým, ale pravda je taková, že on mě jako umělec začal zajímat až asi před 12 lety. Podobným stylem, jako mám teď jsem však pracoval už na vysoké škole, což mi připomněl před pár lety Ďuro Ulický, galerista a můj bývalý spolužák, když mi poslal mailem nějaké noje věci z toho období. Sám jsem byl překvapen, jaká je tam kontinuita, po více než 20 letech. V době mého studia na výšce jsem dost četl a tehdy mě velmi ovlivnil zejména Jiří Šalamoun svými úžasnými ilustracemi, které stejně nadšeně obdivuji dosud a jsem rád, že jsem viděl i výstavu jeho celoživotního díla v Praze na Kampě. Přestože to nebyl malíř, ale grafik a ilustrátor, myslím, že on mě ovlivnil svého času nejvíc. A samozřejmě Basquiat a ještě předtím Marc Chagall, Jean Dubuffet, Modigliani, Utrillo, poté později Jesper Jones a další. Dnes, díky internetu, Googlu, Facebooku, Instagramu a Pinterestu máme možnost sledovat tvorbu mnoha umělců. K mým favoritům patří Jonathan Mees, Vered Gersztenkorn, Rose Wylie, Tanja Ritterbex, Robert Nava, Richie Culver, Danny Fox, Peter Beard a další. Ze současných slovenských umělců mi imponují Martin Gerboc, Stano Černý a Světo Ilavský a z mladších Jarmila Sabová Džuppová.

Charakterizuj svou tvorbu 3 slovy.

Sex, drogy, rock ´n roll

Jaké jsou tvoje oblíbené techniky a proč ses rozhodl použít právě tyto techniky?

Jako základ používám akryl, který kombinuji s olejovým pastelem a perokresbou. Rád používám koláž, protože mám rád, když je něco hezkého už na světě a nevidím důvod, abych to znovu maloval, když to můžu rovnou nalepit na obraz. Také mám pár obrazů, které jsem udělal jako fotky a pak je domaloval. To mě velmi baví i proto, že ta první fáze mi připomíná moji práci v reklamě a také proto, že tato technika velmi osciluje na hranici mezi kýčem a uměním.

Jaký vliv má tvá tvorba na tebe a na společnost jako celek?

Na společnost jako celek? Tak to netuším. Na dělnickou třídu asi negativní, neboť takzvaným obyčejným lidem se moje práce nelíbí a v 50. letech by mě asi zavřely do basy nebo do blázince. Ale z uměleckého prostředí se mi párkrát dostalo nečekaného uznání a to mě vždycky velmi potěšilo. Někdy to bylo až neuvěřitelné: například, když jsem měl výstavu v Galerii kritiků v paláci Adria v Praze, přišel tam Jiří Slíva, legendární výtvarník a karikaturista a můj velký vzor z mládí a řekl k mým obrazům, že to je nejlepší, co kdy viděl , co mě hrozné dojalo a když mu jedna dáma řekla, že ve Špálovce je výstava Františka Škály, jestli ji už viděl a on na to: Jo, Franta je můj kamarád, ale tohle je lepší, tak to mě úplně dostalo. Skoro jsem se tam rozplakal.

Jaké emoce se snažíš přenášet prostřednictvím svých děl a proč jsou pro tebe tyto emoce důležité?

Přes 20 let jsem se věnoval reklamní tvorbě. Vím jak vytvořit něco, co by se líbilo lidem a kupovali by si to. Je to skvělá vlastnost v komerční sféře a cesta do pekla v umění. Já se nesnažím přenášet prostřednictvím svých děl nic na nikoho. Dílo samotné je konečným adresátem mých emocí, smyslem tvorby není jen dílo, ale i samotná tvorba a výsledkem je moje a jen moje spokojenost. Žádní percipienti mě během tvorby nezajímají. Předpokládám, že pokud se to, co udělám, líbí mně, bude se možná líbit ještě někomu jinému.

Co je typické pro tvou tvorbu?

Jak jsem zmiňoval, nemaluji spontánně. To znamená, že když se postavím před plátno, vím, co na něm bude. Na druhé straně se nesnažím v každém detailu zachytit reálnou podobu věcí. Svou tvorbou představuji svůj vnitřní svět, nesnažím se popisovat ten vnější. Mám promyšlenou barevnost, formát, kompozici, ale jednotlivosti už potom dost spontánně stylizuji a snažím se, aby příběh byl vyprávěn co nejupřímněji. Pokud bych se věnoval dva týdny malování postavy, krajiny nebo drapérie, moje mluvení by, podle mě, ztratilo na síle. Pokud jde o témata, tak jsou pro mě typické náměty z jihovýchodní Asie, kde částečně žiji. To pravděpodobně ovlivňuje i formu, ale možná má na ni vliv i mé dlouholeté působení v reklamě.

S jakými výzvami se setkáváš při tvorbě a jak se s nimi vyrovnáváš?

Vždy se konfrontujeme s ostatními. Tomu se nevyhneme. Vím, že nedokážu být spontánní a živelný jako Jonathan Meese, tak nádherně „vykostěný“ jako Rose Wylie, nebo řemeslně zdatný jako Toulouse – Lautrec. Ale umění není sport a největší výzvou je nakonec zůstat sám sebou, což zní sice dost banálně, ale někdy mě to přivádí do zoufalství. Naštěstí pouze při řešení jednotlivostí. Být sám sebou nemůžete být programově. Váš styl musí být součástí vaší osobnosti. Musíte to cítit. Pokud jej začnete uměle vytvářet nebo kopírovat, lžete sami sebe. Můžete být přitom úspěšní, ale pokud jste skuteční umělci, nemůžete být spokojeni.

Jak se tvá tvorba liší od jiných umělců a jakým způsobem nacházíš svůj jedinečný styl?

Jsem lepší To byl samozřejmě žert. Už jsem zmiňoval, že umění není sport. Já jsem solitér a nezamýšlím se nad svým stylem. Nehledám ho vědomě. Ani si neumím představit, jak bych to měl dělat. Soustřeďuji se na příběh, který chci promluvit a neřeším, čím jsem formálně ovlivněn. Ještě z dob reklamy vím, že kreativní lidé mají takzvané divergentní myšlení. To znamená, že při nápadu nebo zadání se myšlenka rozjede všemi směry a nabírá na sebe informace, poznatky, znalosti a zkušenosti autora, až nakonec vznikne nápad. A ten je vlastně u kreativních lidí vždy jedinečný.

Co by měly odkazovat tvé malby pozorovatelům?

Nemám problém popovídat divákům na výstavách o jednotlivých obrazech, ale myslím si, že Percipient by si měl umění interpretovat vlastním způsobem. Někdo řekl, že pokud si 1000 lidí přečte vaši knihu, tak jste napsali 1000 knih. Podobně je to is obrazy. Pokud si koupíte obraz a visí vám v pokoji, stává se součástí vašeho života a vy nejlépe víte, co vám odkazuje, proč jste si jej koupili. Je to už, svým způsobem, jiný obraz než ten, co byl dříve opřen o zeď v mém ateliéru.

Proč si zvolil název výstavy "Passion Fruit is not Banana"

Líbí se mi, jak to charakterizuje mou tvorbu. Její exotické náměty, erotiku a humor.

Kurátorka výstavy: Kristína Kadáková